Úvodní řeč paní Marie Delongové na vernisáži výstavy 11. září 2008

Vážení přátelé,

dovolte, abych vás přivítala zde v Karviné na Základní škole Borovskéhona výstavě fotografií, které paní Dana Šafářová z Mohelnice pořídila během svých tří návštěv Ugandy. Té cti se mně dostalo, protože se já a moje dcera Dana Janíčková několik let známe.

Myslím, že bych mohla v úvodu stručně říci několik informací o životě lidí v nejchudších oblastech Ugandy, abychom si při prohlížení výstavy hlouběji uvědomovali, jak odlišný svět nám Dana na svých fotografiích představuje a proč právě do těchto míst míří pomoc organizovaná Aricidiecézní charitou v Praze.

Projekt Adopce na dálku se zaměřuje na velmi těžce přístupné a chudé vesnice ležící podél Viktoriina jezera. Většina lidí v těchto oblastech jsou rolníci, kteří se téměř výhradně živí vlastní produkcí a malý přebytek prodávají na trhu. Pěstují především banány, brambory, fazole a kukuřici, rajčata, arašídy, yamy a maniok.

Rodiny „adoptovaných“ dětí většinou žijí v malých vlastnoručně postavených hliněných chýších, kde není elektřina ani přívod vody. Svítí se petrolejovými lampami nebo svíčkami. Na cizince může přesto ugandský venkov působit mírumilovně a idylicky, místní lidé ale tento názor s Evropany sdílet nebudou. Mezi jejich největší problémy patří AIDS, který je hlavní příčinou úmrtí. V současnosti jsou podle oficiálních údajů nakaženy dva miliony lidí. Realita je však horší, odhaduje se 20 až 30 procent nakažených. Díky velké osvětě se v posledních letech podařilo nárůst nakažených lidí zpomalit, přesto AIDS představuje obrovský problém.

V Ugandě žije 1,7 milionu sirotků. Z nich dvě třetiny ztratily své rodiče kvůli AIDS. Každá čtvrtá rodina v Ugandě se stará o dítě osiřelé AIDS. Započítáme-li tyto sirotky, je průměrný počet dětí v rodině deset. Více dětí v rodině často znamená méně jídla pro každé z nich. Výjimkou nejsou vesnice, kde téměř úplně vymřela produktivní generace a zůstaly pouze děti a staří lidé. Právě na tyto sirotky, kteří nechodí z finančních důvodů do školy, se soustředí projekt Adopce na dálku. Hlavním cílem je poskytnout dětem vzdělání a kvalifikaci, aby si v budoucnu mohly najít práci.

Školní systém v Ugandě tvoří školka - tři roky, základní škola - ta trvá sedm let a střední škola šest let. Během druhého stupně, který je poměrně specializovaný, si student vybírá kombinaci tří až čtyř předmětů a na konci 6. třídy z nich skládá zkoušku, která rozhoduje o jeho šancích studovat na univerzitě. V Ugandě mají děti hlavní prázdniny v prosinci a lednu, krátké dvoutýdenní prázdniny ještě v květnu a v září. Školní rok začíná první týden v únoru.

A nyní přejděme k autorce fotografií, konkrétně k její první cestě do Ugandy. Vzpomínám si, jak jsme s dcerou dostaly 1. února 2002 e-mail, který nám Dana poslala v noci a v němž stálo: „V 7.30 hodin letím přes Amsterodam a Nairobi do Entebbe, to je v Ugandě“. Zřejmě, abychom jí předem nerozmlouvali její další „střelenou“ cestu. Jak jsme se potom dozvěděli, 2. února se v ugandské vesnici Kikube (čti Čikube) otevírala škola postavená z české tříkrálové sbírky. Dana měla možnost jako první český adoptivní rodič se přidat k české delegaci, složené z ředitele pražské Arcidiecézní charity Ing. Němce, lékaře, novinářky a slečny Lenky Černé, o které ještě bude řeč.

Na přípravu na cestu měla málo času a už vůbec nebyl čas vyzbrojit se na cestu teoretickými znalostmi. Tak se stalo, že Dana byla nejklidnějším členem výpravy, neboť nevěděla nic o bojích na hranici mezi Rwandou a Ugandou, ani o jedovatých mambách zelené a černé…

Na otevření školy v Kikube měla největší zásluhu Lenka Černá, která jako studentka v Ugandě strávila rok a zblízka viděla chudobu, v níž tamní lidé žijí. Na internetu si našla Arcidiecezní charitu, o níž věděla, že organizuje adopce na dálku a pak na dálku dokázala jejího ředitele nadchnout pro myšlenku postavit školu v Kikube a sama při přípravě její výstavby odvedla obrovský kus práce. Při této první návštěvě se Dana v Kikube setkala s dívkou Saudah, kterou adoptovala jako první. Když viděla tamější chudobu, přibrala si ještě další dívku ve vesnici Katete - Teopistu, která potřebovala dokončit nástavbové studium po střední škole. K děvčatům později přibyl ještě úplný sirotek Sakka. Když Saudah otěhotněla a vdala se, byly peníze převedeny na další děti – dívku Zubeedu a pak chlapce Semu. A protože Teopista, Sakka i Semu již školu dokončili a hledají si práci, pomocí české koordinátorky v Ugandě si nyní našla nové dítě – sedmiletou dívenku, sirotka, kterého se, když ji po úmrtí maminky v nemocnici „zapomněl“ otec, ujala uklízečka z nemocnice, která má již sama pět dětí. Mimo to Dana Šafářová sponzoruje i chlapce v Indii a krátce dívku na Ukrajině.

V roce 2004 navštívila Dana Afriku podruhé. Vezla spoustu dárků nejenom pro své děti, ale i pro děti svých známých. Největší radost jim udělala fotbalovými dresy a míči, protože v Ugandě patří fotbal mezi nejoblíbenější sport. Během návštěvy měla možnost osobně poznat spoustu nových dětí, mimo jiné i ty, které adoptovali známí umělci a novináři. Na této druhé cestě Dana opět hodně fotografovala a seznamovala se životními příběhy dětí.

Na podzim 2005 se Dana vydala do Ugandy potřetí, tentokrát s cestovní kanceláří, protože chtěla poznat, proč turisté z celého světa jezdí do Ugandy. Pochopitelně, že ji zkombinovala s návštěvou dětí. Další příběhy, další fotografie. A také lepší poznání země, o níž Winston Churchil řekl, že je „nejkrásnější perlou“ Afriky. Ti, kteří tam byli, mu dávají za pravdu.

Vážení přátelé, zvu vás k prohlídce výstavy, kterou poprvé uspořádala paní Dana ve svém bydlišti v Mohelnici před dvěma roky. S velkým zájmem se výstava setkala loni v Kroměříži a v Holešově. V prosinci ji měli možnost vidět školáci v jejím rodném Dubicku a žáci v Sudkově.
Letos na jaře byly fotografie vystaveny v knihovně a na SŠ oděvní a obchodně podnikatelské ve Frýdku-Mísťku. V květnu v K-triu v Ostravě.

Na závěr mohu říci, že si Dany velmi vážíme a obdivujeme ji pro její výrazné sociální cítění a několikaletou pomoc ugandským dětem.
Dokonce si myslím, že Danina Výstava fotografií z cest za těmito dětmi bude pro nás některé inspirací pro osobní účast v projektu Adopce na dálku.

Marie Delongová